JEŠTĚ MÁME ČAS
Umělá inteligence je všude kolem nás. Nedá se jí uniknout, respektive zprávám o jejím postupu nelze uniknout. Naposledy například informační kanály ohromeně upozorňovaly na skutečnost, že to byla právě AI, která odhadla celkem přesně výsledky voleb. No to je úžasné, zdá se tedy, že nebudeme muset chodit k volbám, protože AI zhodnotí naše nálady a napíše výsledek? Asi ne. Až takto radikálně bychom její pravomoci nechtěli vidět. Tedy většina z nás předpokládám. Je to příliš radikální posun, ale v mnoha jiných oblastech tuto radikalitu nevidíme. Máme pocit, že AI je téměř kouzelná a vyčaruje nám okamžitě ten správný výsledek, ať se jedná o jakoukoliv disciplínu. My lidé jsme už takoví snílci snící o nějakém zázraku. Byli to dot.com firmy, jejichž start provázelo snění a naděje. Pak to prasklo a začalo se znovu trochu reálněji, ale bolelo to. Byly to sociální sítě, o kterých jsme snili, jak nás budou spojovat, jak se budeme všichni kamarádit, sdílet si svoje příběhy, fotografie a názory a jak si vybudujeme hezký svět. A zatím nás to pěkně rozdělilo, někdy až hodně razantně, vyvolává to mezi námi dokonce nenávist a mění se v nástroj šikany. Takže snění a realita jsou skutečně od sebe vzdálené. Patrně i v případě AI jsme nyní ve fázi snění, očekávání, které vždy nemusí být tak docela oprávněné.
Inteligence, která není naše, ale umělá. My ji sice učíme, ale otázka je, zda si za to ručíme. Ona umělá inteligence je samozřejmě prospěšná, ale nebezpečná zároveň. Její rychlost a její výkon jsou takové, že my jim svými mozkovnami skutečně nestačíme. A tak se nestačíme divit. Třeba tomu, že to, co nám má pomáhat, nás může šidit. Nebo dokonce jít proti našim příkazům. Ano, jsou to nějaké extrémní případy, ale byly zaznamenány. Neměly bychom je brát na lehkou váhu.
Neměli bychom se ovšem ani přehnaně bát. Mohli bychom tím propásnout šanci, která se nám nyní nabízí. Nejen díky naší šikovnosti, ale do jisté míry i shodou okolností, jsme v tento moment do značné míry připravenější na AI než řada jiných zemí kolem nás. Ještě máme čas se zamyslet. Můžeme, snad, mít vývoj situace ve svých rukách. Naskočit na vlak, který jede správným směrem, podle jízdního řádu, který určujeme my a na kolejích, které jsou pevně ukotveny v zemi.
Ing. Michal Jirkovský
šéfredaktor