Na konferenci e-government 20:10 na Zámku Mikulov, konané v září, vystoupil prezident Hospodářské komory ČR a ICT Unie Zdeněk Zajíček se zásadním projevem pod názvem „Ještě máme čas“. Chtěl tak upozornit na několik důležitých momentů, kterým bychom v současné době měli věnovat naši pozornost. Aby uvodil své téma, prezentoval citát emeritního profesora Harvardovy univerzity, Edwarda Osborna  Wilsona:

„MÁME PALEOLITICKÉ EMOCE, STŘEDOVĚKÉ INSTITUCE A TECHNOLOGIE TÉMĚŘ BOŽSKÝCH SCHOPNOSTÍ.“

            Emoce – naše paleolitické emoce – úlek, strach, hněv, radost – se od dob našich praprapra předků příliš nezměnily. Lépe řečeno, vůbec se nezměnily. Stejně jako kdysi, i dnes úlek a strach skokově zvýší adrenalin v našem těle, a to nám velí co nejrychleji a co nejdále utéci. Pouze silou svého rozumu neutíkáme, když nečekaně do kanceláře vstoupí šéf a přistihne nás při lelkování, nebo nás „načapají“ rodiče s mobilem v ruce, byť nám to výslovně zakázali. Tělo by chtělo utéci, je to jeho přirozená reakce. Zůstaneme a sneseme kritiku, či dokonce trest, ale jen proto, že to přemůžeme naším rozumem. Víme, že utéci z kanceláře někam daleko nás nezachrání, ba naopak. Stejně tak zahodit mobil a proklouznout kolem rodičů a prchat nedává žádný smysl. A tak zůstaneme. Ale naše emoce uvnitř s námi cloumají úplně stejně jako před tisíci lety.

            Instituce, které máme vybudovány kolem sebe a které tvoří to, čemu říkáme stát a právní řád, jsme budovali dlouho a pečlivě. Vymýšleli jsme si paragrafy, pravidla, omezení a nařízení.  Ano, po nějaké době jsme některé z nich aktualizovali a přizpůsobovali, ale pořád stojíme na těch původních, mnohdy poněkud těžkopádných základech, přičemž určité vrstvení dalších norem situaci leckdy dosti zkomplikovalo a učinilo nepřehlednou. Respektive vývoj a modernizace jak oněch institucí, tak zákonů poněkud zaostává, je pomalejší, výrazně pomalejší, než vývoj světa, především pak vývoj technologií. A tak je logické, že náš aparát zdaleka nepostihuje aktuální svět, možná spíše svět našich otců, možná i dědů.

            Technologie mají naproti tomu tempo vývoje až brutálně rychlé. Možná překotné. I proto se nám zdá, že jejich schopnosti jsou, nebo mohou být, téměř božské. Je to samozřejmě dáno jejich momentální rychlostí, kapacitou, a tedy výkonem, který se už začíná našemu běžnému chápání vymykat. A tak se stává, že prostě nestíháme. My jsme pozadu! A možná se blížíme bodu, kdy v záchvatu našich emocí se naděje a radostné vítání těchto technologií změní ve strach a obavu a budeme se chtít dát na úprk. Nemáme ale kam. Musíme zůstat a snažit se sladit krok.

MÁME MOŽNOST SE POUČIT

Máme za sebou určité prozření z donedávna vítaných a oslavovaných sociálních sítí. Stejně jako kdysi praskla bublina nadšení a bezmezných očekávání z tzv. dot.com firem, i bezbřehé jásání provázející nástup sociálních sítí vzalo za své. Prostředky, které měly lidi spojovat a bavit, generují často velké množství negativní energie, strach, paniku a nevraživost. Místo spojování společnost radikalizují a rozdělují, často velice zásadně. Měli bychom si na tomto příkladu uvědomit, že technologie nám mohou pomáhat, a často skutečně hodně, pomáhají. ALE, pokud je neovládáme, neurčujeme pravidla, a tak říkajíc nedržíme otěže vývoje pevně v rukou, obrací se proti nám. Je to o to důležitější, že nyní začínáme vítat a vkládat obrovské naděje do něčeho, co nazýváme umělou inteligencí. Do něčeho, co pod naším vedením a naší kontrolou nám může životy skutečně zefektivnit a usnadnit. Ale přeroste-li nám to přes hlavu, patrně nedokážeme vzdorovat, respektive včas reagovat. Ano, umělá inteligence dělá „pouze“ to, co ji naučíme, ale naučí-li se to, je v tom daleko rychlejší a výkonnější než my. Nebude-li tedy vytvořen rámec pro tyto služby a budou se vyvíjet živelně s nesmyslným očekáváním „světlých zítřků“, můžeme se, až praskne tato bublina, dočkat nemilých překvapení. Ještě je ale čas si uvědomit všechny souvislosti a zvolit správný přístup. Nejde samozřejmě o to být přehnaně opatrný, nebo snad nedělat vůbec nic a nechat si „vlak“ nastupující technologie ujet. Máme například jedinečnou možnost vybudovat v ČR moderní Gigafactory, jako důležitou základnu pro rozvoj AI v rámci Evropy. Na rozdíl od mnoha jiných států, jsme připraveni a schopni v relativně krátké době takové zařízení zbudovat. Bylo by tedy rozumné nenechat si vlak vývoje ujet, ale bylo by žádoucí naskočit na ten, který jede správným směrem a podle našeho jízdního řádu.

PRAVIDLA

Aby se tak stalo, musíme mít především jasnou a srozumitelnou vizi. Musíme tedy vědět, kam a proč směřujeme. Že to není pouze proto, že se jedná nyní o populární téma, ale že je to pro nás skutečně přínosné, a v jakých oblastech je to pro nás přínosem a za jakých okolností. A musíme být schopni tyto skutečnosti vysvětlit i širšímu „publiku“, tedy občanům, proto, aby s takovou vizí byli ztotožněni a byli ochotni ji podporovat, protože tento vývoj bude vyžadovat finanční prostředky, které nebudou nijak malé. Aby se tak stalo, musí v čele vývoje stát schopní, znalí a odvážní politici, kteří si téma vezmou za své, budou je prosazovat, ale zároveň hlídat onen opatrný přístup. A ti by měli upravit zákony, snažit se je přizpůsobit době. Přeskočit z těch mnohdy zastaralých základů do moderní doby. Jedná se především o Zákon o ISVS. Ten by měl reagovat na nové možnosti, a to především v oblasti spolupráce veřejného a soukromého sektoru. Měl by mimo jiné nastavit pravidla pro zadávání veřejných zakázek, neboť pořizování a objednávání nových technologií už není o nákupu určitého množství konkrétního hardware. Nyní nakupujeme službu a prostor, které nevíme, kdy a v jakém množství je budeme potřebovat, ale tušíme že ten „náraz“ přijde. Podle současného zákona je realizace takového výběrového řízení téměř nemožná. Musíme rovněž být schopni v zákonech podchytit otázku migrace dat – zlatého grálu veřejné správy – a především pak jejich zabezpečení, tedy kyberbezpečnost, která se vyvíjí rovněž více než dynamicky a není tedy současnými vyhláškami adekvátně podchycena. Je otázka, jestli něco tak rychle a tak rozmanitě bující je vůbec možné popsat nějakou vyhláškou. Ale i na to, že na to nebude vyhláška, by vlastně měla být vyhláška.

DIGITÁLNÍ DVOJČE

Technologický vývoj, tak jak se nyní jeví, je do jisté míry chaos. Veřejná správa, naproti tomu, chaos nepřipouští. Aby tedy byla schopna reagovat na chaotický vývoj nechaotickým popisem, musí si podchycení chaosu nejprve vyzkoušet na „vedlejším hřišti“. Zdeněk Zajíček v rámci svého vystoupení představil tzv. digitální dvojče veřejné správy – prostor kde lze digitálně modelovat vztahy mezi jednotlivými resorty, vztahy mezi jednotlivými informačními systémy a možnost ukazovat co se děje, jak se tyto vazby budou měnit a jaké nároky budou vyplývat z toho, pokud bychom například ubírali agendy určitému resortu, přesouvali je jinam, nebo dokonce určitý resort úplně potlačili. Digitální modelování takové změny umožňuje se sledováním efektů i nároků, a to i těch finančních. To je určitá technologická pomoc na cestě dalšího vývoje. Tou druhou je do jisté míry zdravé pročištění právního prostředí, které, vystavěno na zmíněných základech, nás velmi často brzdí. Hospodářská komora má k dispozici konkrétní návrh antibyrokratického zákona. A i když zatím nezaznamenala příliš nadšenou odezvu českého politického prostředí, ve spolupráci s kolegy z Dánska a Polska se nyní snaží implementaci tabulky povinností, která z něj vychází, do evropské legislativy.

ZÁVĚR

Jak bylo řečeno, vývoj, který můžeme sledovat, může být pro nás všechny ve svém výsledku velice pozitivní a přínosný a my, jako země, můžeme být jedni z těch, kteří výrazně ovlivňují jeho další směrování, a to nejen v rámci našich hranic. Ale také se může stát, že nám „uteče“, předběhne nás a my se budeme klopýtaje snažit o nemožné, totiž srovnat s ním krok. Jde tedy „jen“ o to naskočit na ten správný vlak. Ještě je čas se rozhodnout, ještě je čas ujasnit si, co a jak chceme, čeho jsme schopni a kam až technologie chceme a může pustit.