DOSTALI JSME SIRKY. A JDEME SI HRÁT DO STOHU.
Dostali jsme do ruky sirky a jdeme si hrát do stohu. Asi tak dnes vypadá zavádění AI. Čím větší stoh – firma, banka, ministerstvo nebo stát – tím větší legrace. Škrtáme, zkoušíme, zapalujeme malé kupičky sena a čekáme, co se bude dít. Je to jízda.
A mezi námi chodí spousta dobráků, mezi které se ostatně také počítám, kteří rozdávají další sirky.
„Tohle musíte zkusit.“
„Dejte tam své dokumenty.“
„Napojte to na data.“
„A teď uděláme agenta.“
Zatím žádný opravdu velký požár nebyl, takže získáváme odvahu. Nejdříve jsme zapalovali seno před stodolou. Teď už zkoušíme, co to udělá uvnitř.
Snad shoří jen stodola.
Nejdřív sirky. Potom hasicí přístroje.
Pochopitelně jde také o business.
Výrobců sirek je hodně, konkurence obrovská a každý potřebuje něco prodávat.
A když už mají sirky skoro všichni, je potřeba najít další trh.
Naštěstí každý dobrý marketér ví, že výborně se prodává strach.
Takže přichází nový business: bezpečnost AI.
Je to vlastně dokonalý model.
Nejdřív lidem rozdáte sirky, a potom jim prodáváte hasicí přístroje.
Samozřejmě, bezpečnost AI je skutečné a velmi důležité téma. Jen mám někdy pocit, že počet lidí, kteří nám vysvětlují, jak AI zabezpečit, roste rychleji než počet lidí, kteří skutečně vědí, jak AI funguje.
Ale nevadí.
Když nebudeme vědět, zeptáme se AI.
Ona už něco vymyslí.
Můžeme například každého, kdo pobíhá ve stohu se sirkami, vybavit nehořlavými brýlemi.
To se bude dobře prodávat.
Nebo vyrobíme „bezpečnou AI“.
Co přesně to znamená, není zase tak důležité.
Hlavně když je to napsané na krabici.
AI je psychopat.
Mám ale jednu uklidňující teorii.
Nejlepší ochranou proti AI bude nakonec jiná AI.
Jedna AI něco vytvoří, druhá to zkontroluje, třetí najde chyby a čtvrtá vysvětlí, proč se ta třetí mýlí.
Moderní varianta starého českého principu:
vyhánění čerta ďáblem.
A ono to překvapivě funguje.
Když si nechám od jedné AI něco důležitého připravit, často to dám zkontrolovat jiné. A je až zábavné sledovat, s jakým sebevědomím jedna AI rozebere chyby té druhé.
AI je totiž svým způsobem psychopat.
Nemá svědomí.
Nemá strach.
Nemá odpovědnost.
A především nemá problém Vám s naprostou jistotou sdělit úplný nesmysl.
Když ji na to upozorníte, odpoví:
„Máte pravdu. Děkuji za upozornění.“
A jede dál.
Což je vlastně sympatické.
Znám i lidi, kteří to neumějí.
Největší riziko není AI.
Čím déle AI používám, tím víc jsem přesvědčený o jedné věci.
Největším rizikem není to, že se AI splete.
Největším rizikem je člověk, který přestane kontrolovat, jestli se spletla.
AI dnes používám skoro na všechno. Na práci, rešerše, texty, nápady, analýzy, nákupy i úplné banality.
Je neuvěřitelně užitečná.
A čím víc ji používám, tím méně jí bezvýhradně věřím.
To není paradox.
Je to podobné jako s mimořádně schopným kolegou.
Pracuje rychle.
Ví skoro všechno.
Nikdy není unavený.
Jen má jednu drobnou vlastnost.
Občas si něco vymyslí.
A neřekne Vám to.
Proto si myslím, že hlavní dovedností doby AI nebude promptování.
Nebude to znalost neuronových sítí.
Nebude to ani schopnost vybrat ten nejlepší model.
Bude to obyčejná schopnost říct:
„Tohle vypadá skvěle. Ale není to náhodou blbost?“
Vítejte v době AIové.
Máme tedy sirky.
Máme stoh.
Máme spoustu nadšených lidí.
Máme výrobce sirek.
Máme výrobce hasicích přístrojů.
A pomalu vznikají i požární předpisy.
To ale neznamená, že bychom měli sirky zahodit.
Naopak.
AI je podle mě jeden z nejzajímavějších nástrojů, který jsme kdy dostali do ruky.
Jen bychom si měli zachovat jednu velmi staromódní schopnost:
přemýšlet, než škrtneme.
Protože nejlépe hoří suché chrastí v pořádně vysušeném lese.
Třeba na Šumavě.
Vítejte v době AIové.
Ing. Jan Petr
odbor hlavního architekta
Digitální a informační agentura