SUVERENITA NENÍ IZOLACE.
JE TO SCHOPNOST VOLBY A KONTROLY
Česko aktivně používá umělou inteligenci ve 31,2 % pracující populace a je 27. na světě — v globálním žebříčku jsme se během jediného roku propadli z 24. na 27. místo, protože ostatní země jsou v adopci AI rychlejší než my. Ztrácíme tak konkurenceschopnost v Evropě, i ve světě. Podle šéfa českého Microsoftu o budoucnosti nerozhodne technologie, kterou má dnes k dispozici každý, ale to, kolik lidí ji umí použít. Mluvili jsme o tom, co může stát udělat, kde nám ujíždí vlak a proč digitální suverenita neznamená, že si všechno musíme postavit sami.
Konference skončila, sešla se na ní prakticky celá česká státní správa. S čím jste odjížděl?
S dobrým pocitem, a to myslím upřímně. Ještě před dvěma lety jsme se bavili hlavně o strategiích a plánech. Dnes se bavíme o provozu. Voicebot Eva na call centru MPSV zvládá přes pět tisíc hovorů denně. Finanční správa má daňového asistenta DAPku. Na Ministerstvu zahraničí automatizujeme vízovou agendu a jednomu úředníkovi to ušetří až dvě hodiny rutinní práce denně. To už není pilot pro pár nadšenců, to je mozaika, která funguje napříč rezorty.
Zároveň ale říkám jednu věc pořád dokola: neukazujte mi AI. Ukažte mi změněný proces a změřený výsledek. Debata se posunula od „pojďme si to vyzkoušet“ k mnohem těžší otázce — co díky tomu děláme jinak.
Jak si tedy Česko reálně stojí? Zaostáváme, nebo ne?
Z globálního pohledu na první dojem nezaostáváme. Podle Microsoft AI Diffusion Reportu používá aktivně umělou inteligenci 31,2 % naší pracující populace, což nás řadí na 27. místo na světě. Jsme zhruba na úrovni Německa, Polska i Spojených států. V Evropě jsme ale až patnáctí a země na čele světového žebříčku se pohybují kolem šedesáti procent. Kromě toho rychlost adopce v jiných zemích nabírá na obrátkách, a my se naopak postupně propadáme.
A tady je ta podstatná věc: ten rozdíl nedělá technologie. Tu má dneska k dispozici každý. Dělá ho to, kolik lidí ji umí použít. A dovednosti máme ve svých rukou, ty můžeme přímo ovlivnit. Já to přirovnávám k hokeji — když jedu na mistrovství světa, nechci se zúčastnit. Chci hrát finále. Tak pro to musím něco udělat.
Kde nám tedy ujíždí vlak?
Ve třech věcech. První je rychlost. Umíme skvěle pilotovat, ale mezi prototypem a ostrým provozem napříč úřadem je propast, kterou překonáváme příliš pomalu. Druhá je měřítko dovedností — Úřad práce popisuje, že až třetina lidí se kvůli nedostatku digitálních dovedností nedostane ani k pracovnímu pohovoru. To není IT problém, to je ekonomický problém. A třetí je čekání. Čekání na dokonalou metodiku, na dokonalý zákon, na to, až to někdo vyzkouší první. Technologie se za tu dobu změní dvakrát.
Co tedy může stát udělat konkrétně?
Tři věci, a žádná z nich není o nákupu technologie. Za prvé udělat z AI dovedností standardní výbavu úřadu, ne benefit pro nadšence. Za druhé zadávat měřitelný výsledek, ne nástroj — tedy „chceme zkrátit vyřízení této agendy“, ne „chceme nasadit AI“. A za třetí sdílet mezi institucemi, co už funguje. Ty projekty existují, jen o sobě často navzájem nevědí.
Naše ambice je dostat Česko mezi deset zemí s nejvyšší adopcí AI na světě. Není to nereálné. AI je pro nás cesta ven z montovny, ne další položka v IT rozpočtu.
Microsoft do toho vstoupil vzdělávacím programem. Proč zrovna jím?
Protože jsme si spočítali, kde je úzké hrdlo. Proto jsme v červnu 2025 spustili AI National Skilling Plan s cílem proškolit 350 tisíc lidí a v první fázi do něj investovali přes deset milionů korun. Jeho součástí je program „AI na úřad“, který děláme s Úřadem vlády a Digiskills. Je zapojeno padesát organizací veřejné správy včetně devíti ministerstev, Českého statistického úřadu nebo Českého telekomunikačního úřadu, prostředí je připravené pro 24 tisíc úředníků a pro zapojené instituce je zdarma. Každý týden přibývají v průměru čtyři nové organizace.
A mám oblíbené číslo. Na Úřadu vlády prošlo programem 577 zaměstnanců a dokončili přes 45 tisíc online minikurzů — v průměru skoro osmdesát na člověka. Nikdo je k tomu nenutil. Úředníci se učit chtějí, jen potřebují bezpečný prostor a kvalitní obsah.
Co se v těch kurzech úředník vlastně naučí?
Začíná se AI gramotností, tedy tím, jak AI používat bez rizik. Co do ní nepatří, jak poznat halucinaci, jak neposlat citlivý dokument do nástroje, který k tomu není určený. Teprve pak přichází praktická práce — shrnování podkladů, příprava na jednání, dokumentová agenda. Učitelé k tomu dostávají příručku se 101 tipy pro školství; základní škola v Aši díky tomu snížila administrativní zátěž učitelů o šedesát procent.
Pyšný jsem na spolupráci s Národní knihovnou. Máme nejhustší síť knihoven v Evropě a ta otevírá AI vzdělávání i lidem, kteří nesedí v kanceláři u počítače — seniorům, uchazečům o práci, studentům. Od října na to navazuje AI Academy, sto dvacet minut online každý měsíc.
Hodně se teď mluví o kyberbezpečnosti státu. Jak se změnila hrozba?
Já s oblibou říkám, že prodávám důvěru. A ta situace je dnes zajímavá v tom, že AI používají obě strany — útočníci i obránci. Útočníkovi umožňuje automatizovat, rychleji hledat slabiny a psát věrohodnější phishing. Za mě je rovnice jednoduchá: AI mění útok, musí proto změnit i obranu. Na útok, který probíhá rychlostí stroje, nemůžete dlouhodobě odpovídat jen rychlostí člověka.
Pro státní správu z toho plyne něco nepříjemného, i něco povzbudivého. Nepříjemné je, že veřejná správa spolu s IT sektorem patří k nejzasaženějším cílům. Povzbudivé je, jak levná je většina obrany. Sedmadevadesát procent útoků na identitu je prosté hromadné zkoušení slabých hesel — žádná rafinovanost, jen strojová rychlost. A moderní vícefaktorové ověření sníží riziko kompromitace identity o víc než devadesát devět procent. To dnes zvládne každý telefon.
A deepfake a sociální inženýrství?
To je ten klíčový posun: podvod se přesunul od technologie k člověku. Útočník už nemusí prolomit systém, stačí mu přesvědčit úředníka. Deepfake dnes nepotřebuje laboratoř, potřebuje třicet vteřin vašeho hlasu z videa na sociální síti.
Proto je obrana hlavně procesní. Domluvte si na úřadě i doma, že žádost o peníze nebo o změnu čísla účtu se vždycky potvrzuje druhým kanálem. Berte naléhavost jako varovný signál, protože spěch je hlavní nástroj útočníka. A mějte pravidlo čtyř očí u každé platby nad domluvenou částku. Ta jedna věta ochrání víc než většina softwaru – technika je až druhá vrstva.
Bezpečnost je ale týmový sport. Proto jsme podepsali memorandum o spolupráci s NÚKIB o sdílení poznatků o hrozbách a transparentní komunikaci o incidentech a už předtím jsme podobné memorandum podepsali s Armádou ČR. A evropským vládám nabízíme zdarma European Security Program.
Ve státní správě sílí názor, že skutečně suverénní budeme, až si všechno postavíme sami. Co na to říkáte?
Že si pleteme suverenitu s izolací. Suverenita není otázka adresy serveru. Je to kontrola nad daty, šifrováním, přístupem a kontinuitou služeb — a schopnost rozhodnout, jaká rizika jste ochotni přijmout. Žádná lokalita serveru sama o sobě nezaručuje kontrolu, ani bezpečnost. A izolace odolnost často spíš snižuje, protože vám bere zálohu, když se něco stane.
Taky se mýlí představa, že lokální poskytovatel je automaticky mimo dosah cizích soudů. Nedávno kanadský soud nařídil francouzskému poskytovateli vydat data uložená v Evropě. Kontrolu vám nedá vlaječka na budově, ale architektura, šifrování, správa klíčů a smluvní závazky.
A ty závazky jsme dali na papír. Zavázali jsme se provozovat cloudové služby v souladu s evropským právem a právně garantovali, že pokud by se někdo pokusil nařídit přerušení služeb pro evropské zákazníky, budeme to napadat soudní cestou. Zákaznická data nepoužíváme pro sebe, ani pro trénování modelů — to není marketingová věta, to je smluvní závazek. Evropskou datacentrovou kapacitu navyšujeme o 40 % během dvou let. A v Česku máme nejvyšší bezpečnostní úroveň pro veřejný cloud posouzenou NÚKIB a DIA.
Takže ne, suverenita není izolace. Je to schopnost volby a kontroly.
Znamená to, že se stát bez globálního dodavatele neobejde?
Znamená to, že potřebuje obojí. My přinášíme technologii a bezpečnostní rámec. Znalost konkrétního úřadu, jeho procesů a odpovědnosti má český partner nebo integrátor — a právě otevřený ekosystém umožňuje státu kombinovat globální technologii s místní znalostí. Mimochodem, Praha je domovem největšího vývojového centra Microsoftu v kontinentální Evropě, přes 1 200 inženýrů z více než padesáti zemí. Vyvíjí se tu část platformy Microsoft Entra, tedy přesně ta oblast, která organizacím umožňuje řídit identity a přístupy.
Co byste vzkázal úřadu, který s AI zatím nezačal?
Nezačínejte technologií. Začněte jedním procesem, který vás dlouhodobě štve, a zkuste ho změnit. A pošlete lidi do kurzu dřív, než koupíte licenci — to pořadí je důležitější, než se zdá.
A ještě jednu věc. Microsoft je partner státu, ne jenom jeho dodavatel. Technologii a bezpečnostní rámec přinášíme my, ale rozhodnutí dělat věci jinak vzniká uvnitř českých institucí. A právě proto to u nás funguje.